úterý 25. listopadu 2014

61. den - Ponferrada: 202 kilometrů do Santiaga


Nový den, nové ráno (Kristova noho, proč tak brzo? A tady v tomhle klášteře se s tím nemazlili jako včera, kde sice zvolili stejně krutou hodinu, ale budíček prováděli formou hudby – nevkusné hudby, ale pořád lepší než tenhle sadista který si liboval v tahání peregrinů – poutníků – z postele, doslova), nová hádka. Se stejným mnichem jako včera.
„Señore, já odmítám odejít, dokud mi nedovolíte si můj pobyt odpracovat, aspoň symbolicky,“ jestli někdo tvrdí, že Camino (= cesta) vás změní odpočátku, aspoň v mém případě má pravdu.
„U nás je vše založeno na dobrovolném dárcovství, každý dá, co chce, co uzná za vhodné, co si může dovolit. Nemusíš přispět vůbec nic,“ odpovídá ten, z nějž přímo čiší mír.
„Ale já mám co nabídnout, sice to nejsou peníze, ale mám sílu a energii za dva. Jestli znáte X-meny, tak mě si představte jako Wolverina, do rána se vždy plně zregeneruji, jen nemám v rukou ty hustý drápy. Co třeba tahle kuchyně, kdo jí teď bude dávat do pořádku?“ ukazuji na místo, které ještě před chvílí používalo přes sto lidí.
„To je naše práce, žádné starosti.“
„Určitě toho máte víc, nechte mě se aspoň podílet na tomhle,“ nakonec se mi ho podaří přemluvit a já beru do ruky hadr a jmu se dát vše do původního stavu. Kdyby existovala vysoká škola uklízení, byl bych na ní děkanem. Můj pokoj na to sice nevypadá, ale kdo kdy viděl mojí práci, dá mi za pravdu. Jeden čas jsem to totiž dotáhl až na manažera hostelu. Zní to strašně cool, tahle pozice, ve skutečnosti je to ale zastávání funkcí, které nikdo nechce dělat. A slečna, která u nás měla na starosti úklid, si pořídila jako domácího mazlíčka malé miminko. Nějak si k němu zapomněla pořídit manžela. A tak každou chvilku volala, že dneska do práce prostě přijít nemůže. Jenže já měl to místo na starosti, nemůžu prostě říci hostům, aby se smířili s tím chlívem. Práce šla vždy na mě.
Mnich byl nakonec rád, že jsem pomohl. Pozvání na kafe proto neodmítám, ale kopu ho do sebe rychleji, než je zvykem. Už chci být zase na cestě. Dnes totiž překračuji hranice nového regionu, Galicie.

Hlavním městem Galicie je právě Santiago de Compostela, místo kam mířím. Známá pro své mořské plody, chobotničky tu dostanete téměř v každé hospodě jako tapas (= zákusek) k pivu. Moje lekce španělštiny, které jsem až doposud pochytil, jsou zde téměř zbytečné, neboť každý krajan zde preferuje místní jazyk – galicijštinu.

Žádné komentáře:

Okomentovat